Vyhledat

Mámování - zamlklé těhotenství

aneb příběh Rozárky

Některé statistiky uvádějí, že každá čtvrtá žena si samovolným potratem projde. Proč jsem se o tom dozvěděla, až když se to stalo mě? Protože se o tom nemluví. A přitom je tak důležité sdílet. Sdílím tedy příběh náš a našeho nenarozeného andílka.


Ve standartním partnerství se prostě určité životní události ději a počítá se s nimi (hypotéka, auto, dovolená v Jugoslávii atp.), takže téma dítěte už kolem nás poletovalo. Natrvalo se usadilo poté, co se mojí kamarádce začalo zvětšovat bříško a mé hormony zavelely. Radek to standartně příliš slovně nerozebíral a vrhl se raději na čin.

Pamatuji si fantastické milování a pocit měkkosti a toho, že moje tělo nasává každičkou kapku životodárné tekutiny. Po milování jsem věděla, že jsem těhotná.




Po vynechané menstruaci jsem si udělala těhotenský test a objednala se k doktorovi na prohlídku. Příliš brzy, jak určitě zkušené matky vědí, dříve jak v 6ti týdnech nemá smysl k doktorovi chodit. Pan doktor mě prohlédl a objednal na další prohlídku za dva týdny, kdy už by na ultrazvuku měly být vidět srdeční odezvy.


Pár dní před prohlídkou jsem cítila, že je něco špatně. Jednou jsem i lehce krvácela. Se strachem jsem začala brouzdat internetem a narazila jsem na termín zamlklé těhotenství. Některé studie uvádí, že až 15% oznámených těhotenství končí samovolným potratem, o těch neoznámených nejsou přesná data, protože o nich nemusí vědět ani samy ženy (např. opožděná či silnější menstruace).


Moc mi pomohl příběh Katky Juřenčákové na webu zenaluna.cz


Miminko se přestalo vyvíjet (z vědeckého hlediska kvůli špatnému počtu chromozomů), nezačalo mu tlouct srdíčko a začalo se propadat samo do sebe. Pan doktor mě na prohlídce ihned začal objednávat na kyretáž (zákrok pod částečnou narkózou, kdy je mechanicky vyčištěná děloha). Musela jsem mu skočit do telefonátu, kdy mě už už objednával na sál a říct mu, že zákrok nechci, že dám prostor tělu, aby si s tím samo poradilo. Nevím, jak bych reagovala, kdybych neměla špatné tušení a nebrouzdala internetem. V šoku bych možná na operaci kývla. Těžko říct, ale takhle jsem byla rozhodnutá dát důvěru ženskému tělu.


Rozhodnutí nelituji. Ano, byl to 10ti denní proces, bolelo to, psychicky i fyzicky, byla jsem občas jako tělo bez duše, ale měla jsem čas se s miminkem rozloučit, dát jí jméno Rozárka, pokusit se pochopit, proč se to stalo (z duchovního hlediska) a pak si projít malým porodem nanečisto.


Pan doktor mi do karty napsal, že mi NEDOPORUČUJE samovolným potratem projít a že riziko je na mě. Jen ty rizika mi nějak nepopsal a mě v tom stavu nenapadlo se ptát, byla jsem ráda, že jedeme domů.


Hodně jsem brečela, chodila na dlouhé procházky, loučila se s Rozárkou, děkovala jí za zkušenost. (Později jsem si na můj samovolný potrat stavěla konstelaci, ale o tom jindy.)


Asi po 10ti dnech od kontroly u doktora jsem v noci vstala s bolestmi. Napustila jsem si horkou vanu a prošla si malým porodem nanečisto. Kontrakce, tlak, tlačení, bolest. Někdy uprostřed jsem vzbudila Radka, protože bych to sama nezvládla, byl mi obrovskou oporou jenom tím, že tam byl a držel mě za ruku. A pak objímal a poslouchal můj pláč.


Je fascinující, jak si to tělo pamatuje. Všechno, čím jsem si při porodu Jindříška prošla, už moje tělo znalo ze samovolného potratu. Sice v odlehčené verzi, ale i tak.